Škola lásky v rodině podle etiky PHDr. Jiřinky Prekopové

Proč škola lásky v rodině?

Čím déle „dělám“ medicínu, zprvu tu klasickou, nyní celostní, tím více si uvědomuji, že prvopočátek veškerých  našich problémů, nemocí, nejen psychických, ale i fyzických (ani úrazy se nám nedějí náhodou),  je v našich nemocných vztazích, v rodině, v našich traumatizujících  zážitcích v dětství, v našich postojích, v našich emocích, ve vzorcích chování, které jsme převzali většinou z naší původní rodiny, i když se nám  v mládí často nelíbily.

Lidé vědí nejlépe, co cítí, ale volí různé způsoby sdělování.

Mnozí sdělují tělesnými příznaky to, co nedokáží rozpoznat či vyslovit.

Něco si nakládáme na bedra a bolí nás záda, něco jsme nestrávili a máme průjem, něco nám leží v žaludku a máme žaludeční vředy, z něčeho se nám točí nebo bolí hlava,  něco nemůžeme rozdýchat, z něčeho se strachem počůráme (noční pomočování dětí),  apod.

Děti mají radar na to, co se děje v rodině, i když se před nimi třeba nehádáme.  Když je dítě stále nemocné, je vždy problém v rodině, třeba je to  "jenom" přeúzkostlivá nebo nejistá maminka.

Ale láska v našich rodinách chřadne. Komunikujeme raději s počítačem než se svými blízkými. Člověčenství se ale nenaučíme přes počítač nebo  přes bankovní konto, ale  zase  jenom přes člověka.

Takže zvoňme na poplach a  společně  se učme  obnovovat lásku v našich rodinách, učme se jednat po novu, aby  láska opět proudila od srdce k srdci, učme se a nebojme se ukázat svoji bolest, svá zranění  těm nejbližším, aby se do nás mohli vcítit  a podruhé nám snad bolest nezpůsobit. A stejně tak i my se vciťujme do nich,  zajímejme se o to, jak se jim daří a dávejme si navzájem  najevo bezvýhradnou a bezpodmínečnou lásku.  Neboť jen člověk, který  vyrůstá a žije v láskyplné rodině, kde konflikty se řeší emoční konfrontací, kde se usmiřujeme dřív než slunce zapadne, se cítí v bezpečí  a milován a jen takový člověk  je zdravý, šťastný, spokojený, úspěšný a sebe-vědomý.

 

Co přináší Škola lásky v rodině?

Nový životní styl do rodin, založený na lásce a empatii. Výchovu láskou, novou komunikaci mezi  partnery a rodiči a dětmi, založenou na úctě, rovnoprávnosti a empatii.

Je prevencí rozpadů rodin.

Jaká je naše komunikace, takové jsou naše vztahy.

Abych  mohl porozumět druhému, musím se do něj umět vcítit, abych se mohl do něj vcítit, musím  nejdříve porozumět sám sobě, cítit vlastní emoce.

Stejně jako na silnici musíme dodržovat pravidla, abychom se tam cítili bezpečni, musíme i v rodině dodržovat určitá pravidla, abychom se cítili jisti a v bezpečí.

 

Jaká jsou to pravidla?

1) Konflikty řešíme zásadně emoční konfrontací, při které se  díváme  sobě navzájem do očí nebo se vezmeme za ruce  nebo při těžším konfliktu do náručí. Ukážeme si navzájem svoji bolest, vcítíme se jeden do druhého, abychom si mohli porozumět, odpustit si a usmířit se.

Nejdříve ale musíme být schopni si uvědomovat své vlastní emoce, nepotlačovat je a být schopni a ochotni o nich hovořit. Bez toho nejsme schopni emoční konfrontace.

Konflikty k lásce patří. To je polarita života. Jen tak lze lásku obnovovat. Mám tě ráda, i když jsem teď na tebe naštvaná. Neodcházíme uprostřed sváru, ale konflikt končí výlučně usmířením, dřív než slunce zapadne.

Prevencí konfliktů je odpuštění, usmíření s rodiči, empatie, vyvarování se používání komunikačních brzd, zabijáků komunikace- jsi stejná jako tvoje matka, to jsem si mohla myslet, že zase zapomeneš nakoupit, co jsi zase provedl,  proč jsi dostal pětku (slovo proč je otázkou při výslechu) apod .

 

2) Dodržování systemických řádů, každý má své místo v systému rodiny – manželé si dávají navzájem první místo, první dítě má druhé místo, druhé dítě má třetí místo... Tak jak přišli do rodiny. S tím souvisí i práva a povinnosti.

Své místo má i dítě nenarozené, potracené  nebo dítě, které zemřelo. V systému rodiny mají své místo i tzv. černé ovce.

Rodiče dávají dítěti bezvýhradnou lásku (i sami sobě), dávají bezpečí, péči, orientaci v hodnotách, vzor, ale i řád a hranice a postupně možnost k osamostatnění. Dítě tyto dary přijímá.

 

3) Přijímání sebe i partnera takové jací jsme, i když chybujeme.

To neznamená, že mi  nevadí něco, co partner dělá, říká. Ale umím se do něho vcítit, proč se tak chová,  vím jaké to měl jako malé dítě, chápu jeho zranění. Pokusím se bez emocí (někdy s emocemi)  mluvit o své bolesti, o tom, co mi vadí.  Jsem si vědoma, že i já někdy dělám, říkám něco, co se partnerovi nemusí líbit.

Mluvíme o tom, společně se učíme  transformovat své emoce.

 

4) Odmítání fyzických trestů a odnětí lásky (vyhazov, mlčení). Dítě, které vyhodíme za dveře (i partner s kterým nemluvíme)  se cítí nemilované, necítí se v bezpečí.

Trest musí být, ale v logické souvislosti s proviněním. Neuklidil sis kolo, nesmíš na něm 14 dní jezdit.

Musí být láska i řád. Na prvním místě je láska, na druhém řád. Láska musí být bezpodmínečná, bezvýhradná. Mám tě ráda, i když zlobíš, i když jsi se provinil. To ale neznamená, že nemám výhrady proti tvému chování.

 

Chvála je nejlepší hnojivo lásky ve vztahu. (neznamená to pokrytectví, musím to tak i cítit).

 

Láska i hory přenáší. V časech dobrých i zlých. Jak jsme si to slibovali u oltáře.

 

5) Rodiče jdou dětem příkladem, jsou jednotní (táhnou za jeden provaz) a důslední.

ANO je ANO a NE  je NE. To dává dětem i dospělým  pocit jistoty a bezpečí.

Musíme se jednoznačně vyjadřovat (nesmí to být ani ryba ani rak).

Slova i mimika musí být v souladu s emocí (nemohu se usmívat a říkat miláčku, když mám vztek).

 

6) Všichni dodržují stejná pravidla, rodiče i děti. Děti jsou rovnocenným partnerem. Pravidla soužití společně stanovíme, pak je všichni dodržujeme.

 

7) Každý má právo svobodně vyjádřit, co cítí, i dítě.

 

Vyjadřujeme se v 1. osobě  nebo 3. osobě, nikoho neurážíme ani neponižujeme (já mám na tebe vztek, mně je líto, mne zraňuje, když křičíš na děti  apod.) tzv. Já výroky. Ne ty jsi mne naštval, ale Já jsem naštvaná, když křičíš na děti. Ale také se nesnažíme přizpůsobit za cenu ztráty vlastního Já.

Když cítím, že jsem udělal chybu, vcítím se do druhého, omluvím se,  řeknu, je mi to líto, já ti rozumím, máš právo se hněvat  nebo nedivila bych se, kdybys byl naštvaný. Když někdo řekne toto mně, vcítím se do něho, přijmu jeho úpřimnou lítost.  Mluvíme  o své bolesti, zranění.

Kde není komunikace, kde se lidé občas nepohádají,  tam není vztah, vztah je mrtvý.

 

Konflikty vhodné tematicky  pro děti řešíme před dětmi, ukážeme jim, jak se usmiřovat. Tím se to sami učí.

 

Toto je třeba si opakovaně procvičovat,  abychom si to zautomatizovali, aby se nám to dostalo pod kůži, abychom  pak v situacích, kdy jsme pod tlakem  nesklouzávali do starých vzorců chování (které jsme většinou převzali  ze své původní rodiny).

 

Není to ale naše vina, že jsme to dosud neuměli, neměli jsme se to kde naučit. Ale není to  ani vina našich rodičů, ani oni se to neměli kde naučit.

 

Nikdy není pozdě začít to dělat jinak, po novu,  komunikovat s láskou a  úctou a empatií.

 

K tomu abychom se to naučili  slouží semináře  obnovy lásky v rodině.

 

Z přednášky si  odnášíme a pamatujeme  20 %, ze zážitkového semináře až 90 %.

 

S obnovou lásky v rodině pak souvisí  i láska a mír na celém světě, protože  když změníme  sami sebe, své  vnímání světa, své vztahy, začnou se měnit i naši nejbližší, z rodin  se pak šíří láska a porozumění   do okolí a nakonec do celého světa.

Se změnou našeho vědomí souvisí změna kolektivního vědomí. 

 

Tu změnu za nás neudělají naši politici ani nikdo jiný, musíme každý začít sám u sebe.

 

"Nesuď mne, dokud jsi neušel míli v mých mokasínech (indiánské přísloví)